Přeskočit na obsah 
Pojďme si nalít čistého vína. Slovo motivace dokáže samo o sobě vzbudit mnoho emocí. Pro jedny má pozitivní význam, který zahrnuje důvody pro posun z místa, pro jiné je motivace jen moderní slovo, které používají manipulátoři k ovlivňování lidí. Kde se však nachází ten správný bod, v němž se probudí vnitřní síla, která námi dokáže pohnout z místa? A je lepší pozitivní nebo negativní motivace?
V dnešní době nelze mít o nějaké oblasti nedostatek informací. Díky internetu se můžeme dozvědět všechno, co potřebujeme. Na téměř jakoukoliv otázku můžeme najít odpověď. Je snadné dostat kontakt na odborníky či profesionály v oboru, který nás zajímá, a požádat je o radu. Současnost je otevřená osobnímu rozvoji. Doba nás postrkuje vpřed, mluví o správné motivaci, nastavení „mindsetu“ a možnosti dosáhnout čehokoliv. V podstatě neexistují limity, a to je past. My jsme totiž lidé a ne roboti. Nelze si jen sehnat informace, naprogramovat se a stisknout tlačítko k akci.
„Někdy se sama sebe ptám, co všechno bych mohla mít, jak bych mohla vypadat a jaký život bych asi žila, kdybych našla motivaci dělat všechno, co jsem si kdy předsevzala.“
Možná jste si podobnou otázku už někdy položili také. S nenaplněnými cíli a předsevzetími často přichází pocit selhání. Pocit, který nám bere sílu a často i sebedůvěru. To je velká škoda. Nelze se nastavit na 100% úspěch a je zcela normální, že máme výkyvy v emocích či výkonnosti.
Proto tu nechci psát další odborný článek o motivaci, který bude používat moderní terminologii a tlačit vás k výkonu. Nechci psát o takzvaných zaručených návodech. Stačí si otevřít vyhledávač na internetu a najdete jich desítky, ne-li stovky. To, o čem budu psát, je daleko hlubší téma týkající se motivace. Je to o souladu se sebou, o nalezení bodu, o kterém píše Timothy Ferriss ve své knize Čtyřhodinové tělo. Používá termín „okamžik Haradžuku“.
Je to zhruba 9 let, co jsem knihu poprvé četla a moc mě to zaujalo. Dá se říct, že okamžik Haradžuku je chvíle, ve které se z „bylo by hezké to mít“, stává „bez toho nemůžu žít“. Je to moment, ve kterém se v nás nastartují všechny vnitřní síly, zaktivuje se odhodlání a vymizí pochybnosti. Prostě víme, že TO JE ONO. Pro svůj cíl se zcela nadchneme nejen hlavou, ale i srdcem. Právě spojení rozumu a pocitů je předurčení k silné vnitřní motivaci a dosažení vysněného cíle. S lidmi pracuji déle než 10 let. Za tu dobu jsem si mnohokrát ověřila, že pokud někomu chybí motivace, má to tři nejčastější příčiny.
3 nejčastější příčiny chybějící motivace
Nenašli jste opravdovou motivaci
Ujistěte se, že to, po čem toužíte, je skutečně vaše téma a jde z vás. Toužíte po tom sami za sebe nebo je to cíl, kterého chcete dosáhnout kvůli někomu jinému? Například proto, že si chcete zasloužit něčí uznání, ocenění či lásku, chcete někomu dokázat, že na to máte nebo si myslíte, že si vás pak budou druzí víc vážit…
Vezměme si například cíl zhubnout. Kolik lidí kolem sebe znáte, kteří neustále řeší svou postavu? Bylo by zajímavé zjistit, pro kolik z nich je toto téma aktuální kvůli tomu, co si o nich ostatní řeknou. Ve skutečnosti to jen menšina mých klientů, kteří přišli s touhou po změně životního stylu s cílem zhubnout, dělala skutečně pro sebe. Chtěli to kvůli partnerovi, či proto aby nebyli souzeni okolím. A přesně tohle je příklad, kdy zkrátka nelze najít dostatečnou trvalou motivaci, protože ta nejde z nás. Pokud něco chcete proto, že to po vás chtějí ostatní, vaše cesta k cíli nebude snadná ani trvalá. Zajímavé je, jak nás naše já v takovém případě dokáže krásně sabotovat. Čím víc si něco zakazujeme, tím víc po tom toužíme a naopak. Čím více se do něčeho nutíme, tím více nás to tlačí k prokrastinaci – odkládání.
Chcete dosáhnout cíle kvůli strachu
Příběhy, které píše život, jsou plné takových situací. Ze své pracovní praxe znám mnoho lidí, u kterých hraje strach hlavní roli při motivaci. Strach o práci, o ztrátu příjmu, rodiny apod. Jenomže snažit se tzv. vybičovat k výkonu, abychom něčeho dosáhli, protože se bojíme, co se stane, pokud se nám to nepovede, je držení sebe sama pod krkem. V takovém stavu se vnitřně budeme těžko cítit komfortně a dosahovat nejlepších výsledků. Krátkodobě to možná zvládneme, dlouhodobě však ne. Ono nás to totiž vnitřně pomalu ničí. Ten pocit, kdy se snažíme ze sebe vydat maximum v práci, ve které doopravdy být nechceme, pod šéfem, který si nás neváží, jen ze strachu, abychom nepřišli o výplatu, je frustrující.
Řekněme si upřímně, život sám o sobě není snadný. Je opravdu správné ještě více posilovat své obavy, tlačit na sebe a v podstatě vydírat sami sebe pro dosažení nějakého cíle? To není ta správná motivace. Jsme zvyklí, že ráno vstaneme a automaticky budeme fungovat. Že každé ráno naše tělo sepne v pravou chvíli, odmaká si to, co mu naložíme, vydrží všechno, co na něj navalíme, a kolikrát mu nazpět ani nedáme potřebnou péči a pozornost. Můj názor je, že nám často chybí vlídnost k sobě samým.
Totální vyčerpání organismu, popřípadě vyhoření
Vyhoření z práce, z komplikací v osobním životě, vnitřní vyčerpání a obrovská únava jako následek těžký životních zkoušek, které jsme prožili. Jak v takovém momentě najít motivaci k dosahování cílů, když se sotva zvedáme ráno z postele? Ocitáme se na křižovatce, kdy dobře víme, že je potřeba na zelenou sešlápnout plyn a odlepit se z místa, ale přitom nemáme sílu to udělat. Když je toho na nás moc, a my máme pocit, že je nutné přidat znovu a znovu a ještě víc, doporučuji naopak zpomalit, ne-li se úplně na chvíli zastavit.
Pokud to neuděláme, řítíme se nekontrolovaně proti zdi. Je dobré si udělat inventuru života, podívat se, jestli směr, kterým se ženeme, je vůbec stále ještě ten, kterým chceme skutečně jít. Ujistit se, že lidé, se kterými jdeme, jsou stále ti, které kolem sebe chceme mít.
Všechno kolem nás se v čase mění, stejně jako my. Dělejme si proto čas od času rekapitulaci svých přání a cílů. Přesvědčme se, že jsou s námi v souladu a pokud ano, bude pro nás o mnoho snazší se za nimi vydat. Důležité však je si naslouchat a pokud to situace žádá, dopřát si čas na načerpání nových sil.
Každý jsme jedinečný originál. A proto také každého motivuje něco jiného. To je důležité uvědomění pro každého, kdo by si kladl otázku – jak motivovat druhé. Z vlastní zkušenosti vám mohu poradit jednu věc – mějte upřímný zájem o lidi, kterým chcete s motivací pomoci. Tak jako byste věnovali pozornost sami sobě naslouchání vlastním potřebám, ptejte se a naslouchejte druhým. Více mlčte, než mluvte a neposuzujte druhé ze svého úhlu pohledu. Každý sám v sobě nejlépe víme, kde máme ten správný motivační bod.
Naučte se těšit se z toho, co je tady a teď a nečekejte na „až“.
V knize Cesta pokojného bojovníka píše Dan Millman, že neexistují obyčejné okamžiky. K tomu bych už jen ráda doplnila známé moudro cesta je cíl. Užívejte si každý okamžik v přítomnosti. Naučte se těšit se z toho, co je tady a teď a nečekejte na „až“. To samo o sobě se stane hnací silou, a motivací pro to, abyste vždy měli sílu plnit si své sny. Pokud nevíte, do čeho se pustit, ráda vám pomůžu na vaší cestě.
Anna Tvrzníková
